LOCKE, JOHN (1632-1704). Všechna velikost i bída dnešních našich časů začíná anglickým osvícenstvím, a John Locke je jeho otec. Není historické události nové doby, aby nevyvěrala nepřímo ze zásad, jež formuloval John Locke, pokračovatel velikých Angličanů Francise Bacona a oxfordských františkánů (viz. Duns Scotus). Málokterá myšlenka měla na vývoj evropského lidstva vliv tak ohromný jako Lockova slova: Nic není v intelektu, co nebylo ve smyslech (Nihil est in intellectu, quod nonfuerit in sensu).

Tato napohled nevinná věta, namířená proti Descartovým vrozeným ideám (viz Descartes, III), základní axióm Lockova Pokusu o zkoumání lidského intelektu (An essay concerning human understanding), znamená, že všechny naše ideje pocházejí ze zkušenosti. Už Bacon byl fanatik zkušenosti; Locke dal tomu fanatismu říznou, krátkou, dramatickou formulaci. Je sice pravda, že už Aristoteles mluví o rozumu, který ještě nezačal vnímat, jako o „desce, na které ve skutečnosti není nic napsáno" (O duši, III, 4, český překlad str. 96), a praví, že „bez vnímání nemůže nikdo nic poznat ani chápat"; ale tak,jak se těmto Aristotelovým výrokům rozumí dnes, rozumí se jim teprve od časů Johna Locka; podařilo se tedy Lockovi říci něco zcela nového.

Člověk, učí Locke, je podoben fotografickému přístroji, do něhož byla vložena citlivá deska; tato deska zůstane čistou, dokud neotevřeme objektiv. Pak se na ní objeví obrázek, na němž bude více nebo méně přesně zaznamenáno všechno, co tím objektivem prošlo. Locke ovšem fotografický přístroj neznal; mluvil tedy o nepopsaném listu (white paper void of all characters), na nějž zkušenost bud' zevní (sensations, počitky), bud' vnitřní (reflexe, sebepozorování) vpisuje své záznamy. Počitky získáváme zprávy o vnějším světě; reflexí získáváme vědění o svých vlastních duševních činnostech a stavech, jako je myšlení, souzení, pochybování, zármutek atd. Tyto činnosti a stavy jsou závislé na vnějších popudech; počitky jsou tedy předpokladem reflexí. Počitky, uchopeny rozumem, stávají se jednoduchými ideami; jsou původním a jediným obsahem našeho jednání. Z jednoduchých idejí si dovede člověk utvořit tzv. ideje složené, jež Locke rozděluje na mody (způsoby), substance (podstaty) a relace (vztahy). Způsoby vyjadřují cosi neskutečného, co nemá svou vlastní existenci a jeví se vždy na nějakém předmětu, např. čas, prostor, krása, ošklivost, spravedlnost atd. Pozorujeme-li, že některé jednoduché ideje jsou vždy spolu spojeny, podkládáme jimjistého nosiče, substanci; co tato substance jest, nikdy se nedovíme. Stará filosofie ovšem také mluvila o substancích; viděla však v nich něco reálně existujícího, metafyzickou skutečnost v předmětech opravdu bytujících. U Locka se substance stává výmyslem rozumu. – Relace pak vzniká tím, že rozum srovnává vnímaný předmět s jinými předměty; tak vznikají pojmy příčiny, účinu, totožnosti atd.

Od idejí složených odlišuje Locke ideje všeobecné. Idejí složených je nesmírné množství; tak např. Trávníčkův slovník je složená idea, složená idea je též Babička Boženy Němcové a bible. Chtěje si usnadnit své myšlení a vyjadřování, vyloučím, co tyto předměty mají různého, tj. obsah, úpravu, formát, a spojím to, co mají společného, tj. větší množství stejně velikých, na straně spojených, potištěných papírů, a řeknu tomu: kniha. To je ta idea všeobecná. Je to pouhé slovo, výplod mého subjektivního rozumu, ale rozumový život člověkův by se bez takových idejí neobešel.

Dosavadní pojetí ideje se u Locka principiálně mění. Získávají-li se ideje zkušeností, znamená to, že idea nemůže nad zkušeností vyniknout; že idea tedy je nedokonalým obrazem smyslové skutečnosti. U Platóna tomu bylo přesně naopak. Pro něj idea např. ctnosti byla vysokým vzorem, jehož nedokonalou napodobeninou byla ctnost toho onoho člověka. Takováto idea byla člověku směrnicí, cílem; od Lockových dob člověk takový cíl ztrácí. Stává se sám sobě cílem. Nemůže se už povznést z vězení své vlastní nedostatečnosti, nízkosti a hlouposti; ztratil víru v sílu myšlenky, neboť myšlenka, stavši se čímsi nepůvodním, závislým na okolním světě, pozbyla přesvědčivosti, již skýtá j istota. Ale nejen myšlenka, i ten svět sám, z něhož čerpáme své ideje, se stal v důsledku Lockova učení čímsi náramně nejistým, ošidným – v Lockově filosofii se totiž skrývá čertovo kopýtko moderního idealismu. Jak vyloženo, reflexe jsou závislé na počitcích. Nicméně reflexe jsou daleko jistější, bezpečnější než pocity (počitky). V říši ducha se pohybujeme volněji a svobodněji než v říši hmoty. Vnitřní zkušenost je intuitivní, je dokonalá a bezprostřední, zevní zkušenost intuitivní není. Že mám v duchu ideu nějaké věci, je jisto. Že té ideji opravdu odpovídá nějaký předmět, ležící vně hranic mého těla, už tak docela jisto není. Nejjistější vlastnosti věci jsou ty, jež se od nich nedají odmyslit: je to jejich rozsah, hustota, tvar, číslo atd. Ty náleží k objektivní, fyzikální skutečnosti těles: jsou to tzv. primární kvality. Naproti tomu barvy, pachy, chuti, zvuky atd jsou závislé na našich smyslech, jsou subjektivní: říká se jim kvality sekundární. „Odmysli si počitky těchto sekundárních idejí; mysli si, že oči nevidí světlo ani uši neslyší zvuky; nechť ústa nechutnají, nos nečichá – a všechny barvy, chuti, vůně a zvuky, které jsou takovými zvláštními ideami, zmizí a přestávají a redukují se na své příčiny, a to je na tělo, tvar a pohyb částí." Od Lockových zavřených očí a ucpaného nosu zbývá už jen vrabčí skok k popření skutečnosti hmotného světa vůbec; tento skok provedl zakladatel moderního idealismu Berkeley. Podle Locka to, čemu se odedávna říkalo substance, není nic než jakýsi neznámý nositel vnímaných vlastností té které věci: a Berkeley pak snadninko zrušil i tohoto neznámého nositele.

Od poznání, odvozeného z počitku nebo reflexe, odlišuje Locke poznání demonstrativní, které je naprosto nezávislé na vnějším světě a týká se výlučně jen vztahu jednotlivých idejí mezi sebou. To je to, čemu říkáme v obyčejném životě přemýšlení, v logice souzení. Demonstrativní poznání tedy probíhá v soudu. Je to v Lockově pojetí jakési počítání, v němž místo číslic operujeme s pojmy. Toto poznání může být pravdivé, aníž by bylo reálné. Locke totiž odlišuje pravdu od reality. Pravda je subjektivní, realita objektivní. Pravdivé jsou naše ideje tehdy, stojí-li skutečně v tom vztahu shody a neshody, ve kterém jsme je získali. Pravda tedy záleží ve vzájemném poměru idejí a je na skutečnosti nezávislá. Naproti tomu reálné je poznání, souhlasí-li skutečně s předmětem, k němuž se vztahuje. Tak např. jednoduché ideje jsou vždy reálné; naproti tomu tzv. všeobecné zásady (např. zásada sporu, identity atd.) nemají vůbec žádnou realitu, neboť vznikají ze všeobecných idejí, které také nemají žádnou realitu. To tedy znamená, že lidské myšlení sic vyrůstá z reality a je realitou vázáno a omezováno, ale samo o sobě je nereálné, od reality odloučené; poznání Bohaje pravdivé, ale nereálné.

Nicméně Locke byl člověk nábožný: věřil v zjevení, a dokonce i v zázraky.

Připouštěl důkaz existence Boha na základě příčinnosti, jehož se dovolával svého času Tomáš Akvinský; podobně jako tento učený světec i Locke ostře odmítal teorii „dvojí pravdy", tj. proti rozumovosti náboženských pravd (Rozumovost křesťanství, jakje zachována v Písmě, Reasonableness ofChristianity as delivered in the Scriptures). Když už se jednou Bůh člověku zjevil, samozřejmě se také postaral o to, aby člověk obsahu jeho zjevení porozuměl; proto, co v náboženství odporuje rozumu, jako např. učení o trojjedinosti Boha, zajisté nepochází od Boha, aje tedy hodno odmítnutí.

Mravnost viděl Locke v souhlase lidského jednání se zákonem; a nejvyšší zákonodárce je Bůh. Jeho zákony jsou zákony přírody, a kdo se jim protiví, neujde škody. Kromě Boha znal Locke ještě dvě zákonodárné instance: veřejné mínění a stát. Ve své filosofii státu stavěl se Locke proti Hobbesovu názoru, že přírodní stav lidstva byl bojem všech proti všem; byl to stav svobody, a když se utvořila moderní společnost, lidé svého přirozeného práva na svobodu nepozbyli. Stát vznikl proto, aby člověku přinesl ochranu jeho života, jeho svobody a soukromého vlastnictví, pokud vzniklo jeho osobní prací. Prapůvodním majetkem každého člověka je jeho tělo, jeho údy a síla; potom to, co činností jeho těla vzniká, výtvor jeho práce, se stává nástrojem a údem těla a vstupuje do okruhu těch věcí, s nimiž si může libovolně nakládat. Kolik jiter pole mohu obdělávat, tolik jich může být mým majetkem. Pole, ležící ladem, nepatří nikomu -patřit bude teprve tomu, kdo je zúrodní a oseje. Toto přivlastňovací právo má však svou mez: kdo si přivlastní víc plodů, než může sníst, a nechá je zkazit, uchvátil tím podíl sousedův; rovněž přivlastňuji-li si jisté věci, musím nechat sdostatek ostatním. Zásady tyto předcházejí právu občanskému – zákon je může pouze potvrdit a zaručit. Před třemi sty lety tyto myšlenky byly revoluční, neboť v nich byl skryt útok proti šlechtě, jež zajisté nahromadila své majetky jinak než prací svých údů.

Lockův předchůdce Hobbes tvrdil, že ustavením občanské či politické společnosti se lidé vzdali všech svých práv. Podle Johna Locka se lidé vzdali práva pouze jediného – práva na odčinění spáchané křivdy a na potrestání toho, kdo někomu ublížil, jinak řečeno práva na výkon spravedlnosti. Občanská společnost vznikla tím momentem, kdy lid se obecným souhlasem vzdal práva mstít své křivdy a když toto právo postoupil společnosti. Tento obecný souhlas je fundamentální zásadou každé řádně ustavené společnosti. Aby společnost mohla plnit povinnosti lidem jí uložené, tj. chránit svobodu, život a majetek jednotlivých občanů, musí být vybavena trojí mocí: 1. Mocí určovat náhradu, nápravu a potrestání spáchaných křivd, tj. mocí zákonodárnou, 2. mocí provádět zákony, tj. mocí výkonnou, a 3. mocí vyhlašovat válku a uzavírat mír, tj. mocífederativní, jež zpravidla je spojena s mocí výkonnou. Panovník, vybavený výkonnou mocí, má za povinnost zákony provádět, ale nemá právo zákony sám stanovit. Učiní-li to, tj. uchvátí-li zákonodárnou moc, lid má právo se bránit revolucí. Moc zákonodárná je duší politického těla. Je-li porušena, tělo, tj. společnost, se rozpadá, lid se vrací do stavu původní svobody a k plné moci starat se o své potřeby a zápasit o svou sebezáchovu. Ovšem lid má nejen právo se bránit proti výstřelkům výkonné moci, ale i proti zneužívání moci zákonodárné. Svoboda je právo užívat svých přirozených práv pod záštitou zákonů. Může se však vyskytnout zákon, který toto přirozené právo naopak potlačuje a ničí: i tehdy má lid právo se uchýlit k odporu, postavit se do válečného stavu se zákonodárným sborem a vypovědět mu všechnu poslušnost. – Ve svých Dopisech o toleranci vyslovuje se Locke pro odluku státu od církve. Stát nemá být náboženský; má každému občanu zajistit právo svobodné volby vyznání.

Je velkou zásluhou Lockovou, že ulomil hrot absolutistickým teoriím Hobbesovým a že prosadil v státovědě princip svobody, který v Anglii dodnes platí. Věru nelze se nepodivovat Angličanům, že když se u nich občas narodí myslitel nezdravý a škodlivý, hned se najde někdo, kdo dovede jeho učení trvale na pravou míru: Hobbes našel svého korektora v Lockovi, Berkeley v Reidovi, jehož zásada zdravého rozumu rovněž platí u národa ostrovanů už dvě stě let.


[BACK]